Vysněné povolání má málokdo stejné po celý život

Když jsme byli malí, mnoho z nás chtělo být popelářem. Levým nebo pravým naskakovačem. Kdo se má přece líp, vozí se na autě, můžou páchnout a hrabou se v popelnici, co děti nějakým prazvláštním způsobem fascinuje. Delší vysněná povoláni očima dětí jsou často zvěrolékaři. Děti mají rádi zvířata a vlastně si asi myslí, že zvěrolékař, se s těma zvířaty celý dny hrá… Delší povolání jsou kosmonaut, rakety, planety, lety do vesmíru, to přece fascinuje nejednoho kluka (jistě se najdou i nějaké holky ale většinou je to klučičí parketa), archeolog, protože každého přece baví šťourat se v zemi a hledat poklady.

Zajímavé je, ono je to vlastně úplně přirozené, že všechny děti chtěj dělat něco, co je baví, z čeho mají radost, žádné dítě vám nepoví, že by chtělo uklízet, to se přece nikomu nechce. Jak ale rosteme, vzdáváme se svých snů, ideálu a nároků a odrazu nám vlastně až tak nevadí, že dělám práci, která nás vůbec nebaví, nemáme z ní žádnou radost a pracujeme jenom proto, aby jsme měli nějaké peníze.

Co je samozřejmě potřeba, vydělávat proto, abychom jsme peníze měli a mohli na světe fungovat mezi ostatníma lidmi, ale nemyslím, že by to mělo být tak, že chodíme do práce  jenom proto, aby jsme vydělali peníze. Do práce by jsme měli chodit hlavně proto, že víme, že je to užitečné, dělat taky něco pro druhé, že to šlechtí ducha a když máme to štěstí, chodíme tam hlavně proto, že nám to dělá radost. Ono si však tomu štěstíčku třeba jít někdy trochu naproti. Například když někdo rád píše a chtěl by být spisovatelem nebo novinářem, nemusí jenom čekat na ideální pracovní ponuku. Může prostě zkusit napsat pár článků vydat je na cestu internetem a když bude vidět, že zaujali víc lidí, nemusí se bát zkusit například začat s online časopisem a může psát o čem jen bude chtít, či už to bude téma elektromagnet nebo real madrid shop.